Proklatý, prokletý, proklínaní, proklíti: *Klatba. Ve SZ jde u všech těchto výrazů o hebr. kořen chrm, jenž je společný všem semitským jazykům a znamená něco zasvěceného, oddaného božstvu, takže je to vyňato buď úplně nebo částečně z lidského užívání. Tak Arabové pokládají posvátné území v Mekce a Medině za charam. Je zajímavé, že i slovo harém [arabsky harím] souvisí s tímto kořenem a označuje místo přístupné pouze jeho pánu a jeho eunuchům. Ostatním mužům bylo zakázáno. Zatím co u jiných Semitů kořen chrm označoval něco zasvěceného, posvátného anebo vyňatého z obecného užívání a tudíž nečistého [čeho se nikdo nesměl dotýkat], u Izraelců [a Moabanů] kořen chrm znamenal převážně naprosté zničení.
Deut 20:17 překládají Kral.: vyhladiti,
2Chr 20:23: zmordovati. To, co bylo chérem [= proklaté], muselo být zničeno, neboť bylo ohavností Hospodinu a mohlo nakazit všechen lid nejen prokletím [*Kletba], nýbrž, pokud se týče lidí, i bezbožností [
Deut 7:25n ;
Deut 20:15 -
Deut 20:18].
Nejčastěji bylo chérem praktikováno ve válce, kde lze rozeznávati tři jeho stupně. Prvním bylo úplné zničení všeho a všech ohněm a mečem [
Deut 7:1nn ;
Deut 13:15 -
Deut 13:17; sr.
1Sam 15:3nn ,
1Sam 15:18]. Uchování něčeho z toho, co bylo takto proklaté, znamenalo, že prokletí bylo uvedeno na všechny »stany Izraelské« [
Josh 6:18 ;
Josh 7:11n; sr.
Deut 7:26]. Tak bylo vyhubeno Jábes Galád [
Judg 21:10n], Jericho [
Josh 6:26]; jako prokletí byli pobiti mečem Amalechitští [1S 15], potomci Chámovi a Gedorovi [
1Chr 4:41]. Původní smysl tohoto počínání se snad zrcadlí v
Num 21:2n, kde vyhlazení Kananejských je vysvětlováno jako děkovná oběť Hospodinu za pomoc ve válce. Neboť i války byly »boji Hospodinovými« [
Num 21:14] a vyhlazení nepřátel Izraelových bylo vyhlazením nepřátel Božích. Druhým mírnějším stupněm prokletí bylo, když mu propadli pouze muži, částečně též ženy a děti, zatím co dobytek a jiná kořist se stala majetkem vítězů [
Deut 2:34n ;
Deut 3:6n ;
Deut 7:2;
Josh 11:14]. Nejmírnější stupeň válečného prokletí je popsán na př. v
Deut 20:10nn, kde jde pouze o vyhubení mužů [sr.
Num 31:17n;
Judg 21:11n]. Poněvadž zlato, stříbro a jiná kovy jsou ohněm nezničitelné, měly být uloženy ve svatyni jako propadlé Bohu [
Josh 6:24].
V právně-náboženském životě starého Izraele bylo chérem [= vyhlazení] trestem za odpadlictví od Hospodina [
Exod 22:20 sr.
Lev 20:2nn]. Tento trest je v
Deut 13:12nn rozšířen i na osady a města, jež se provinily modlářstvím. Zdá se však, že později tento příkaz byl chápán jako příkaz k vyloučení z pospolitosti izraelského lidu. Jen majetek vyloučených propadl prokletí [
Ezra 10:8].
Určitým druhem chérem bylo soukromé zasvěcení určitých věcí [nebo i lidí?] Bohu. Kral. v tomto případě překládají chérem výrazy »posvětiti« [
Lev 27:28;
Mic 4:13] nebo »oddati« [Hospodinu
Num 18:14]. Co bylo takto oddáno Bohu, nesmělo být prodáno ani vyplaceno, neboť se stalo »věcí nejsvětější Hospodinu«. Odtud se vyvinulo to, co bylo pojato pod pojem *korban [
Mark 7:11]. Někteří vykladači se ovšem domnívají, že zmínka v
Lev 27:28n o lidech, takto »oddaných« Hospodinu, vztahuje se pouze na ty, kteří se provinili proti Zákonu, anebo že
Lev 27:28n je jen zlomkem nějakého obšírnějšího ustanovení. Podle
Num 18:14 a
Ezek 44:29 věci »oddané Hospodinu« patří kněžím.
Izrael se ničeho tolik nebál jako toho, aby na sebe neuvedl kletbu Hospodinovu. Neboť to, co bylo Bohem prohlášeno za proklaté, propadlo jeho odsouzení a zničujícímu trestu [
Num 5:21;
Isa 34:2n ;
Isa 43:28;
Jer 25:9 ;
Jer 44:12; 49; 13;
Zech 14:11;
Mal 4:6]. V době Ježíšově patřilo prokletí k druhému ze tří stupňů vyloučení z pospolitosti izraelské: prvním stupněm bylo vyloučení na 30 dní. Mohl je uložit každý kněz, zastávající soudcovský úřad. Provinilec sice směl do chrámu, ale musel zůstat pouze v nádvoří pro pohany a nikdo se mu nesměl přiblížit více než na 2 m. Druhým stupněm bylo chérem, t. j. vyloučení z náboženské pospolitosti navždy. Toto prokletí mohl vysloviti pouze desítičlenný soudní sbor, jmenovaný nejspíše nejvyšší radou židovskou. Bylo provázeno *zlořečením [
Deut 28:16 -
Deut 28:46] a vyhlašováno za zvuku trub. Takto prokletý člověk se stal nábožensky i společensky bezprávným [sr.
1Cor 5:11;
2John 1:10n]. Třetím stupněm bylo zavržení [*Zavrhnouti], jež vyhlásila nejvyšší rada. Bylo to vymazání ze seznamu náboženské obce. Jméno postiženého smělo být vysloveno jen s hrůzou a kletbou. Mělo být úplně zapomenuto [sr.
Exod 32:32n;
Ps 9:6].
To nám pomůže pochopiti některá místa NZ, kde se mluví o prokletí [řecky anathema, sloveso anathematizein], Pavel v
1Cor 16:22;
Gal 1:8n vydává Božímu prokletí ty, kteří káží jiné evangelium a nemilují Pána Ježíše. Snad tu navazuje na synagogální zvyk židovský, o němž jsme se svrchu zmínili. Určité světlo snad na toto místo vrhá
Rom 9:3, kde Pavel [podle Žilková překladu] by si přál »sám býti prokletím vzdálen od Krista místo svých bratří, svých pokrevních příbuzných« [sr.
Exod 32:32]. Pavel tu myslí na odloučení od Krista a vydání Božímu soudu. *Zlořečiti, zlořečení. Praví-li se ve
Acts 23:14, že se čtyřicet Židů »prokletím proklelo, že neokusí ničeho, dokudž nezabijí Pavla«, znamená to, že se tito lidé chtěli dát na pospas Boží klatbě, Božímu odsouzení, nesplní-li své předsevzetí [sr.
Acts 23:12 ,
Acts 23:21], že tedy na sebe svolávali Boží soud. Téhož řeckého slovesa je užito u
Matt 26:74 a
Mark 14:71. Petr tu proklíná, t. j. svolává Boží soud na sebe a na ty, kteří ho prohlašují za jednoho z Ježíšových učedníků. U
Matt 5:44 a
Luke 6:28 je užito slovesa katarásthai = *zlořečiti [sr.
Mark 11:21;
Rom 12:14;
Jas 3:9].